Úcta ke starším a její význam pro pokrok
Moji rodiče a prarodiče mne vychovali k úctě k životním zkušenostem starších lidí. Se slovenským dědou jsem strávil hodiny vyprávěním o druhé světové válce. Nelituji ani minuty, kdy jsem po škole či po práci navštěvoval svou pražskou babičku, koupil jí cestou její oblíbené pivo a tahal z ní rozumy. Jak probíhala okupace, jak osvobození, kolektivizace, normalizace, jak se stavěla k různým životním situacím ve společnosti i osobním životě.
Dnes už prarodiče nemám, ale z jejich povídání mám na paměti, s kým mají lidé na Ukrajině tu čest. Děda mi mnohokrát vyprávěl jak probíhalo osvobození od nacistů v jeho rodném městečku Modra. S Němci zde svedli těžké boje Donští kozáci. Byly to menší bojůvky, které čistily okolí. Místní jim pomáhali. U pradědy na statku bydlel sovětský důstojník. Když se loučili, děda mu jako kluk pomáhal zapínat těžký kožený kabát a nesl mu z rohu kuchyně bubnový samopal. Důstojník si dal samopal přes rameno, dědu pohladil a řekl mu a jeho rodičům: "utečte, my jsme hodní sověti, ale to co jde za námy je zvěř, utečte". Praděda s prababičkou zakopali cennosti a rozhodli se i s dalšími sousedy utéct z Modry do nedaleké obce Králová, kde se schovávali ve stodolách. Dědova stará babička, které bydlela o několik domů dál, řekla, že ona jako stará už nikam nepůjde. Stejně tak děti schované na místní faře neutekly, mezi nimi byla mimochodem i pozdější slavná herečka Květa Fialová. Přišla druhá vlna - slavná rudá armáda - negramotné loupežnické opice, které už ani s nikým nebojovaly. Rusové obsadili Modru. Kradli a znásilňovali. Znásilnili nezlilé holky včetně Květy Fialové i dědovu babičku. Ti, co se usídlili na dědově statku, povraždili veškerý dobytek. Ne z hladu, jen tak, pro zábavu. Z celé krávy si třeba uřizli kousek masa a opekli na dvoře zbytek hodili do sklepa. Když se děda vrátil, uviděl tu spoušť. Chlapům tekly slzy, když viděli zmasakrovaný dobytek, který od telátka vypiplali. Obraceli se jim žaludky, když vyklízeli tuny tlejícího masa ze sklepů. Toto dědovo vyprávení jsem si vybavil, když ukrajinec Pavlo, kterého sleduji na Twitteru, sdílel "jen tak" vystřílený kravín z takzvané "speciální vojenské operace" válečného zločince Putlera. Ovocné stromky na dědově statku byly rozstřílené samopaly. Jediná statná hrušeň to přežila. Děda kolem ní se mnou chodíval a ukazoval mi díry po nábojích: "Miško, pamätaj si, toto nám tu zanechali naši osvoboditelia". Nic se nezměnilo.
Dnes, když si už chtě nechtě musím přiznat, že jsem ve středním věku, vyhledávam ale pořád moudrost starších, od kterých zkušenosti získávám, a obklopuji se mladými, kterým se zkušenosti snažím předávat. Alespoň těm, kteří o to stojí. V mé osobní bublině si nemohu stěžovat na hloupé a morálně pokleslé mladé lidi. Naopak některé obdivuji, zejména, když je srovnám se sebou samým v jejich věku. Nad chováním některých lidí v médiích, ať už těch klasických nebo sociálních občas jen kroutím hlavou. Řada čerstvých absolventů argumentuje tím, že nemusí mít žádnou úctu ke staršímu člověku, se kterým nesouhlasí, nebo o kterém se ze zdroje, který považují za důvěryhodný, dozví, že údajně řekl či vykonal něco špatného. Toto je cesta do pekel.
Naše etiketa, která vznikala po staletí, hovoří jasně. Vykání, zdravení, představování se, způsoby vedení rozhovoru. To vše má svůj význam. Když potkám o generaci starší uklízečku, zdravím první i kdybych si myslel, že jsem ředitel zeměkoule. Na sociálních sítích neznámé osobě nejprve vykám, zejména, když předpokládám, že může být starší než-li já. Svět se sice neustále mění, ale základní principy jsou dlouhodobé. To platí i pro profesní život. Dnes vím, že hodiny poslouchání Miroslava Viriuse při našich cestách na konference, Jaromíra Kukala při našich diskuzích, Davida Prachaře a dalších mi pomohly a pomáhají vyvarovat se množství životních omylů.
Lidstvo přečkalo a rozvíjelo se po tisíciletí díky předávání zkušeností a varování se před riziky. Úcta k moudrosti starších se z dlouhodobého hlediska vyplácí. Naslouchání umožňuje jednotlivcům i společnosti vyvarovat se opakování stále stejných chyb.