Moje babička

Moje babička se narodila ve Zlíně v roce 1936 jako dcera švadleny a úředníka. První část dětství strávila v baťových domcích. Poté se s rodiči přestěhovala do Bystřice nad Pernštejnem. Její táta, můj praděda, zde přijal místo vedoucího pošty a postavil zde dům. Za války si pro něj přišlo gestapo, když ho nějaký "dobrák" udal, že pomlouval okupanty. Protože byl praděda výřečný, vykecal se z toho. Tvrdil, že nadával na ježky, kteří mu dupali po zahradě. Výřečnost zdědila babička po něm. Po válce za pradědou prišli agitovat komunisté. Vyhnal je. Když přišli podruhé, odvezli ho na nucené práce na Vírskou přehradu. Měl z toho podlomené zdraví. Po nějaké době se mohl vrátit k poště jako listonoš. Nástup totality pocítila babička i ve škole, nemohla studovat. Oznamili jí, že pro někoho s jejím původem je i maturita drzost, byť se za ní její pan učitel přimlouval. Babička byla vždy pragmatik. Dodnes si pamatuji, jak mi vyprávěla, že na tom mohla být hůře. Zůstala jim střecha nad hlavou a měli co jíst. Místní právník neunesl zabavení střechy nad hlavou a majetku a umřel, jeho žena nenašla nikde práci, nakonec umývala nádobí v závodní jídelně a její děti trpěly v socialistickém ráji nouzí. Nebo třeba o řezníkovi, na kterého si vymysleli, že chtěl slušným lidem = komunistům spálit sádlo a udělali mu na náměstí pranýř, u kterého musel klečet. 

 

 

Babička nastoupila na zdravotnickou školu. Když se poměry uvolnily, mohla si udělat maturitu. Ve třídě byla rebel, byla pověstná svou drzostí a odporem vůči autoritám. A co mi říkala, byla na to vždy pyšná :). Pracovala pak na rentgenologii v Hradci Králové, kde poznala dědu, s tím se pak přestěhovala do Prahy. V Praze pak až do důchodu pracovala u rentgenu na poliklinice Malešice. Děda byl v šedesátých letech povolán do Afgánistánu na stavbu nemocnice, dostal se dokonce na dvůr afgánského krále, ale to je jiný příběh. Když se vrátil, už s babičkou dále nežil. Babička se sama jako matka samoživitelka starala o dvě děti - tátu a tetu. Svůj život zasvětila tomu, aby její mladší bratr Jirka a obě děti vystudovali vysokou školu. Povedlo se, což pro ni bylo největším životním zadostučiněním. Zejména v případě táty a tety, kteří to neměli v dětství jednoduché. Babička neměla nikoho, kdo by jí pomohl. Idilické líčení socialismu ve stylu... "co jsme si kupovali za bony", "auta, ve kterých jsme jezdili", "víkendová chalupa", "dovolená v Chorvatsku", "poctivější potraviny" atd. atd. se opravdu nekonalo a podobné články ji vytáčely. Co se prostředků a životních možností týče byla babička na okraji společnosti, rozhodně se tak však necítila. Koukala pořád jen dopředu. Byla rázná a odvážná i drzá vůči autoritám, stejně neměla co ztratit. Když ale přišlo na děti, uměla pro ně ohnout hřbet, ztratit slovo, prosit třeba vlivnou sousedku a stejně tím neztratila svou hrdost. 

 

 

Po svém narození jsem s rodiči do mých čtyř let bydlel u babičky ve Strašnicích. Pamatuji si i po letech, jak mne babička houpala na kolenou a zpívala mi "Ach synku, synku", oblíbenou písničku prezidenta Masaryka. Svátek jsem měl, když jsem nemusel do školky a místo toho šel s babičkou do práce, kde jsem vytahoval snímky z rentgenu, nosil je na popsání a připadal si důležitě :). I po přestěhování jsem s babičkou trávil hodně času, množství víkendů, polovinu každého léta. Když byla máma v nemocnici vážně nemocná, bydlel jsem u babičky a starala se o mne. Cítil jsem se s ní vždy v bezpečí. Měla vyřídilku a uměla si se vším poradit. Dodnes se usmívám nad příhodou, která se stala, když mi bylo cca 12. Seděli jsme s babičkou na umělohmotných sedačkách v tramvaji T3. Byli jsme uprostřed tramvaje, babička seděla vždy na místě za mnou, byli jsme natočeni směrem k oknu a povídali jsme si. Přední sedadla okupovala banda hlasitě se smějících pankáčů. Nastoupil nerudný dědula, chytil mne za rameno a táhl ze sedačky, ať mu uvolním místo. Babička se zvedla, napřímila a zařvala mocným hlasem na dědulu: "Nechte na pokoji mého vnuka. Jestli jste nemohoucí, tak támhle vepředu máte vyhrazená místa. Ale tam se bojíš! Bojíš se těch chuligánů, co? To je teda kuráž pane." Skupina pankáčů ztichla a s úsměvem pozorovala babičku, pak koukali na dědulu s pohledem: "...tak pojď". Dědula utrousil něco mezi zuby a na příští zastávce zhrzeně vystoupil. Babička byla sama důchodce, ale neměla ráda "kňourající" důchodce. Zastávala názor, že to je o životním postoji, ne o věku. 

 

 

Když jsem měl v dětství a mládí z něčeho strach, ať už to byla nemoc, nebo přijímačky, či jiná životní výzva, volal jsem babičce. Babička mi vždycky řekla "hlavně se nevzdávej, nejsi přece žádný vořezávátko". Sama se nevzdávala, ani v boji se svou nemocí. V důchodu neustále hledala brigády a pracovala. Dokud mohla chodila na výšlapy, na prahu osmdesátky začala hrát amatérské divadlo. 

 

Hana Rostová zemřela 14. prosince 2020, tento zápisek je mou vzpomínkou na ni.