Cesta je cíl

Začátek července jsme s Kačenkou strávili procházkami na Šumavě. Bylo to fajn. Při stoupání do kopců jsme se pěkně zapotili a vyčistili si hlavu. Ať už se jednalo o Špičák či Velký Javor, byli jsme nahoře překvapeni, protože zatímco nahoru jsme stoupali takřka sami, tak na vrcholcích bylo doslova procesí. Lanovky chrlily davy osob, které rozhodně nebyly invalidní či důchodového věku, a které s obtloustlými adolescenty brali útokem místní restaurace či stánky. 

 

 

Uvědomil jsem si, že je to vlastně krásná paralela se životem, třeba vzděláním, kariérou a tak dále. Záleží na tom, co kdo považuje za svůj cíl. Pokud je cílem vyfotit se na vrcholku kopce, získat titul, mít v práci klídeček a po ní čistou hlavu, potom je nesmysl trápit se. Při takovýchto ambicích jsou skutečnými cíli maximalizace osobního pohodlí či pocitu vlastní důležitosti. 

 

 

Naproti tomu pro někoho jiného může být každý aktuální cíl jen milník pro dosažení dalšího cíle a ten pilířem pro další a tak dále. Na obzoru je pak něco hodně odvážného až zdánlivě nemožného, pro někoho třeba olympijské zlato, pro jiného vědecký objev, nebo dosažení významného podílu na trhu v oboru, kterému se věnuje.

 

 

Dílčí cíle potom vypadají jinak. Jsou jimi reálné vědomosti, zkušenosti, zlepšené schopnosti i třeba fyzická kondice, abychom zvládli pracovní tempo. Ověřením splnění takových cílů je pak dosažení další mety, pro níž jsou nutným předpokladem. Při takovémto nastavení mysli je cílem samotná cesta, radost z okamžiku, kdy po cestě kráčíme a těšení se z nových možností, které se na obzoru otevírají. Pak i to pivo nahoře chutná lépe a výhled je hezčí.