Moje babička se narodila ve Zlíně v roce 1936 jako dcera švadleny a úředníka. První část dětství strávila v baťových domcích. Poté se s rodiči přestěhovala do
Bystřice nad Pernštejnem. Její táta, můj praděda, zde přijal místo vedoucího pošty a postavil zde dům. Za války si pro něj přišlo gestapo, když ho nějaký "dobrák" udal, že pomlouval okupanty. Protože byl praděda výřečný, vykecal se z toho. Tvrdil, že nadával na ježky, kteří mu dupali po zahradě. Výřečnost zdědila babička po něm. Po válce za pradědou prišli agitovat komunisté. Vyhnal je. Když přišli podruhé, odvezli ho na nucené práce na
Vírskou přehradu. Měl z toho podlomené zdraví. Po nějaké době se mohl vrátit k poště jako listonoš. Nástup totality pocítila babička i ve škole, nemohla studovat. Oznamili jí, že pro někoho s jejím původem je i maturita drzost, byť se za ní její pan učitel přimlouval. Babička byla vždy pragmatik. Dodnes si pamatuji, jak mi vyprávěla, že na tom mohla být hůře. Zůstala jim střecha nad hlavou a měli co jíst. Místní právník neunesl zabavení střechy nad hlavou a majetku a umřel, jeho žena nenašla nikde práci, nakonec umývala nádobí v závodní jídelně a její děti trpěly v socialistickém ráji nouzí. Nebo třeba o řezníkovi, na kterého si vymysleli, že chtěl slušným lidem = komunistům spálit sádlo a udělali mu na náměstí pranýř, u kterého musel klečet.
Obr. 1: Babička ve svém oblíbeném křesle
Babička nastoupila na zdravotnickou školu. Když se poměry uvolnily, mohla si udělat maturitu. Ve třídě byla rebel, byla pověstná svou drzostí a odporem vůči autoritám. A co mi říkala, byla na to vždy pyšná :). Pracovala pak na rentgenologii v Hradci Králové, kde poznala dědu, s tím se pak přestěhovala do Prahy. V Praze pak až do důchodu pracovala u rentgenu na poliklinice Malešice. Děda byl v šedesátých letech povolán do Afgánistánu na stavbu nemocnice, dostal se dokonce na dvůr afgánského krále, ale to je jiný příběh. Když se vrátil, už s babičkou dále nežil. Babička se sama jako matka samoživitelka starala o dvě děti - tátu a tetu. Svůj život zasvětila tomu, aby její mladší bratr Jirka a obě děti vystudovali vysokou školu. Povedlo se, což pro ni bylo největším životním zadostučiněním. Zejména v případě táty a tety, kteří to neměli v dětství jednoduché. Babička neměla nikoho, kdo by jí pomohl. Idilické líčení socialismu ve stylu... "co jsme si kupovali za bony", "auta, ve kterých jsme jezdili", "víkendová chalupa", "dovolená v Chorvatsku", "poctivější potraviny" atd. atd. se opravdu nekonalo a podobné články ji vytáčely. Co se prostředků a životních možností týče byla babička na okraji společnosti, rozhodně se tak však necítila. Koukala pořád jen dopředu. Byla rázná a odvážná i drzá vůči autoritám, stejně neměla co ztratit. Když ale přišlo na děti, uměla pro ně ohnout hřbet, ztratit slovo, prosit třeba vlivnou sousedku a stejně tím neztratila svou hrdost.
Obr. 2: Babička ve svých osmdesáti letech stoupá na Říp
Po svém narození jsem s rodiči do mých čtyř let bydlel u babičky ve Strašnicích. Pamatuji si i po letech, jak mne babička houpala na kolenou a zpívala mi "Ach synku, synku", oblíbenou písničku
prezidenta Masaryka. Svátek jsem měl, když jsem nemusel do školky a místo toho šel s babičkou do práce, kde jsem vytahoval snímky z rentgenu, nosil je na popsání a připadal si důležitě :). I po přestěhování jsem s babičkou trávil hodně času, množství víkendů, polovinu každého léta. Když byla máma v nemocnici vážně nemocná, bydlel jsem u babičky a starala se o mne. Cítil jsem se s ní vždy v bezpečí. Měla vyřídilku a uměla si se vším poradit. Dodnes se usmívám nad příhodou, která se stala, když mi bylo cca 12. Seděli jsme s babičkou na umělohmotných sedačkách v
tramvaji T3. Byli jsme uprostřed tramvaje, babička seděla vždy na místě za mnou, byli jsme natočeni směrem k oknu a povídali jsme si. Přední sedadla okupovala banda hlasitě se smějících pankáčů. Nastoupil nerudný dědula, chytil mne za rameno a táhl ze sedačky, ať mu uvolním místo. Babička se zvedla, napřímila a zařvala mocným hlasem na dědulu: "Nechte na pokoji mého vnuka. Jestli jste nemohoucí, tak támhle vepředu máte vyhrazená místa. Ale tam se bojíš! Bojíš se těch chuligánů, co? To je teda kuráž pane." Skupina pankáčů ztichla a s úsměvem pozorovala babičku, pak koukali na dědulu s pohledem: "...tak pojď". Dědula utrousil něco mezi zuby a na příští zastávce zhrzeně vystoupil. Babička byla sama důchodce, ale neměla ráda "kňourající" důchodce. Zastávala názor, že to je o životním postoji, ne o věku.
Obr. 3: S babičkou a Káťou na Řípu
Když jsem měl v dětství a mládí z něčeho strach, ať už to byla nemoc, nebo přijímačky, či jiná životní výzva, volal jsem babičce. Babička mi vždycky řekla "hlavně se nevzdávej, nejsi přece žádný vořezávátko". Sama se nevzdávala, ani v boji se svou nemocí. V důchodu neustále hledala brigády a pracovala. Dokud mohla chodila na výšlapy, na prahu osmdesátky začala hrát amatérské divadlo.
Hana Rostová zemřela 14. prosince 2020, tento zápisek je mou vzpomínkou na ni.
Dneska mě dojal příběh Daniela, kvůli klukovině přišel o půlku těla a pořádá sbírku na speciální vozíček. Čím mne Daniel zaujal, že jsem se mu rozhodl také přispět? Svým přístupem k životu, sny a touhou jít pořád dopředu. Na videa v článku se doporučuji podívat. Držím palce Dane!
Obr. 1: Daniel
Aniččina babička s dědečkem si k Vánocům přáli nové žehlící prkno. Poté co nám jej kurýr přivezl, opřeli jsme jej o zeď a předpokládali, že zde bez povšimnutí přečká až do Štědrého dne. To jsme ale nečekali, jaký poprask prkno způsobí u naší malé Aničky. Do té doby, když mi při práci Káťa přinesla Aničku, aby se dívala, na čem pracuji, nebo abych si ji pochoval, tak se Anička vždy dívala na mne, nebo na monitor. Od té doby, co zde bylo prkno, má oči jen pro něj. Na prkno se dlouze dívá, usmívá se na něj, zkouší na něj mluvit. Prostě pan Prkno u Aničky boduje :). Přemýšleli jsme s Káťou, čím to bude. Jediné co nás napadlo je, že vypadá tak trochu jako lenochod Sid, nebo žabák s velkýma očima.
Obr. 1: Pan Prkno v celé své kráse
Obr. 2: Aničku pan Prkno fascinuje
Je pátek 22:15. Právě jsem přebalil Aničku, přepsal jsem si z plochy do Redmine soupis práce za poslední dva dny. Dívám se, čím jsem ztrávil čas a co jsem nestihl. S rostoucím počtem práce, kolegů a obchodních partnerů, roste byrokracie a já už
zase přemýšlím nad optimalizací.
Prostor ke zlepšení nacházím u sebe...
- Zlepšit nastavení zodpovědností. Jediným měřitelným výsledkem obchodu jsou čísla. Konkrétně hrubý obrat získaný a udržovaný prací obchodníka. Vzájemné pochopení se, porozumění si a pravidelné koordinování se jsou nutným předpokladem pro spolupráci, nikoliv však cílem.
- Zlepšit svou důslednost směrem k partnerským projektům. U partnerů, které mám rád a kterých si vážím, řadu věcí nechávám vyřčeno jen napůl. Nestanovuji si v dostatečné míře číselné mantinely a nepotvrzuji si je. Když pak opakovaně nejsou naplněny mé představy, nebo aktivita má spíše klesající tendenci, jsem pak zbytečně vnitřně rozladěn.
- Posílit práci s termíny. U těch kolegů a partnerů, kteří nejsou schopni udržet proces v daných časových a kvalitativních parametrech, musím přejít na důslednou práci s termíny. Do té doby, než se to naučí, nebo než najdeme někoho, kdo je schopen vytvořit a udržet proces.
Mé díky v tomto zápisku patří Tommymu, Martinovi a Markétě z TRITON IT, na které je z těch, se kterými pravidelně jednám, s termíny vždy spoleh. U Tommyho a Martina považuji za skvělé, že už jsou schopni stavět a dohlížet vlastní procesy. Nemusím už tedy řešit dílčí termíny, protože oba sami odřídí to, co vytvoří. U WebMedea services pak musím za perfektní komunikaci a dodržování termínů poděkovat Pepovi, Jirkovi a Richardovi s Davidem.
Je to krásný pocit, když náhodou otevřu náš magazín a něco zajímavého se z něj dozvím. V případě Markeťáků špicluji redakční TRELLO a kolegům mluvím do práce, takže se zatím o překvapení ochuzuji. U Profi průmyslu se rád dozvídám novinky. Dnes mne velmi zaujal článek na téma vertikální pole. Poslední dobou pasivně registruji rostoucí zájem technologických firem o z pohledu digitalizace stále ještě konzervativní zemědělství. Troufám si říci, že v příštích desetiletech možná v tomto oboru uvidíme velké změny. Patriku, děláte super práci.
Dnes mi napsal Saša Ščančar a upozornil mne na YouTube show Miliony nebo Bankrot. Proklikal jsem to s lehkým úsměvem na tváři až do dílu č.5, kde byl představen druhý projekt. Po chvilce jsem si řekl: "Geniální!" Kdybych mohl nahlédnout do něčí hlavy, chtěl bych nahlédnout do té Petra Václavka, když dával dohromady tým a přemýšlel nad šíří cílovky, kterou díky nabídnutým partnerstvím získá. Mohu si jen domýšlet, ale za mne je to v jeho podání marketing na druhou.
Zrychleně momenty, které mne zaujaly (doporučuji proklikat všechny):
Neděle 22:30, Marek píše do naší #wm_critical diskuze na Slacku, že se nám v RabbitMQ u WebMedea nebezpečně plní jedna fronta. Přerušuji veškerou práci a zjišťuji, co se stalo. Po chvíli mám jasno, Google vymyslel, jak obzvláště hnusným způsobem zašlapat několik našich mravenečků. Tohle mi dokáže zkazit náladu. Sedím u počítače a hledám řešení. Kouknu na hodiny, budou dvě. Je čas přebalit mou milovanou dcerku Aničku. Vytáhnu ji od maminky z postele a nesu ji do bývalé pracovny (a současného dětského pokoje) na přebalovací pult. Cestou na mne mžourá svýma krásnýma rozespalýma očkama. Povídám: "tatínek má dneska špatnou náladu, ještě, že má takové štěstíčko doma". Položím ji na pult a při přebalování dostanu od Aničky zatím nejdelší a nejkrásnější úsměv, jaký na mne vykouzlila. Trvá to věčnost. Neskutečné štěstí, jako kdyby mi chtěla zlepšit náladu. Pochovám si ji, užiju si ten moment a vrátím do hnízdečka. Před čtvrtou mám řešení. Jdu si lehnout za svýma holkama. Ten úsměv, který mi dodal energii, si chci pamatovat navždy :). Děkuji Aničko.
Dne 26. 10. vydala investiční společnost Pale Fire Capital zprávu, že získala 80% podíl v platformě Mobilní rozhlas. Proč mne tato zpráva tak zaujala?
Před několika lety jsme se za WebMedea services jako subdodavatel účastnili velmi zajímavého investičního projektu. Vzhledem k tomu, že docházelo k rušení obecních rozhlasů, smyslem projektu bylo vytvořit aplikaci, která by je nahradila. Primárním cílem aplikace bylo vybudovat efektivní komunikaci obcí směrem k občanům i možnosti zpětné vazby občanů pro obce. Mě osobně se ale velmi zamlouval cíl druhotný. Vytvořit tak defacto ultimátní informační a marketingový kanál směrem na obce.
Co by taková aplikace umožnila? Třeba efektivní komunikaci firmám, jejichž cílovou skupinou, nebo prostředníkem jsou právě obce. Například prodejcům komunální techniky, prodejcům internetu, prodejcům vybavení pro obecní hasiče či městskou policii a v neposlední řadě startupům, které se zabývají trvalou udržitelností a chytrými řešeními v komunální oblasti.
Po roce vývoje se odborný tým na straně investora nepohodl s hlavním vývojářem aplikace, vývoj byl ukončen a tím pádem i naše spolupráce. Podobný nápad tehdy dostali i autoři aplikace Mobilní rozhlas, kteří své dílo dotáhli do konce. A já si tak v duchu říkám, jaké plány s platformou asi Pale Fire Capital může mít :).